Land-Rover Series Club

Historie britského BT (British Telecom), dnešní nástupnické firmy státní General Post Office se datuje od roku 1846, kdy firma Electric Telegraph Company vybudovala první celonárodní telegrafickou komunikační síť. Firma National Telephone Company pak mezi lety 1878 a 1896 provozuje komunikační síť telefonní, roku 1896 je však převzata státní General Post Office, která se tak s výjimkou několika místních organizací stává hlavním poskytovatelem služeb ve Velké Británii. Telegrafické a telefonní služby pak přecházejí pod nové oddělení Post Office Engineering a jsou tímto oddělením spravovány až do šedesátých let, kdy dochází k reorganizaci britské pošty a vzniká Post Office Telecommunications, přímého předchůdce dnešního British Telecom.

Britská pošta a její telekomunikační odvětví jsou pro historii značky Land-Rover zajímavé především specializovanými vozidly pro výstavbu a údržbu telefonního vedení. Tam, kde bylo zapotřebí náhonu na všechny čtyři kola a větší průchodnosti terénem, byly používány už vozidla první série, největší rozmach spolupráce GPO a firmy Land-Rover pak nastala v šedesátých letech 20. století.

Land-Rover Station Wagon Type 3, neboli Land-Rover SIIA Station Wagon

Vozidla druhé série byly dodávány automobilkou do dílen General Post Office ve Wembley v tmavě zelené barvě. Britské poště bylo takto dodáno 95 vozidel pro pokládku a údržbu kabelů vedených pod zemí, které pak byly služebně označovány jako Station Wagon Type 3 a registrovány pod registračními značkami SYF 1F až SYF 95F, s tímto vybavením:

- zážehový čtyřválec 2286 cm3,
- přední naviják typu capstan o kapacitě 2500 liber s nouzovými vypínači zapalování na obou předních blatnících a hrazdou navijáku montovanou tak, aby lano mohlo být vedeno směrem dolů,
- vnitřní, v kabině montovaný naviják o kapacitě 4000 liber (na místě sedačky spolujezdce), poháněný středovým PTO - mohl být používán v jakémkoli směru, díky otočné kladce pod vozidlem, a disponoval bubnem pro 430 metrů lana a díky pákami ovládané spojce a brzdě navijáku mohl být ovládán ze sedadla řidiče nebo ze zadní části vozidla (nákladového prostoru),
- ruční plyn s posuvným ovladačem pod přístrojovou konzolí,
- ruční plyn ovládaný přímo s ovládací pákou vnitřního navijáku, umístěnou v nákladovém prostoru – na páce byl umístěn také vypínač zapalování,
- páka ruční brzdy navijáku na vnější straně sedadla řidiče,
- na střeše montované pracovní světlo,
- jedna sedačka pro spolujezdce v nákladovém prostoru – vzhledem k dodatečnému vybavení vozu však další cestující mohl ve vozidle cestovat pouze v případě, že nebylo přepravováno veškeré vybavení, pak by vůz byl již přetížen,
- dvě sklopné a výsuvné nohy pro stabilizaci vozu při práci s navijákem s možností umístění buď na zadním příčníku nebo na předním nárazníku – jejich účelem bylo ulevit pérování vozu v případě, kdy naviják vozidlo stahoval směrem dolů
- tlačítkem pod volantem aktivovaný mechanismus uzamčení brzd na všech čtyřech kolech – dle předpisů měl tento mechanismus být aktivován vždy při práci s navijákem.

Land-Rover SIIB Forward Control

V roce 1967, spolu s dodávkou 88“ Station Wagon uvedených výše, odebrala GPO také sérii 9 SIIB Forward Control, registrovaných pod registračními značkami SYF 96F až SYF 104F. Vozidla měla speciální nástavbu s hydraulickým ramenem a plošinou firmy Simon pro údržbu nadzemního vedení a práci ve výškách.

Ostatní

Další vozidla pak byla objednávána většinou jednotlivě. Šlo o další SIIA/SIII 88“, 109“ a SIIB FC s různými nástavbami, od plošin Simon a Spencer montovaných na SIIA 109“ nebo na SIIB FC, vozidla s karosérií truck cab a station wagon nebo s návěsy pro účely vysílání nebo mobilních dílen a vývojářských středisek. GPO disponovala také několika SIII 109“ One-Ton. Montovány zde byly různé druhy předních navijáků značek Fairey, Mayflower, Plummet nebo Aeroparts.

Výjimku tvoří patrně pouze série registrovaná pod registračními značkami BYM ***B (podobně jako dříve série SYF ***F) – jednalo se o vozidla SIIA Station Wagon s předním navijákem.

Vozidla byla dodávána nejprve v barvě Mid-Bronze Green, v roce 1968 pak byla z důvodu zvýšení bezpečnosti a viditelnosti vozidel zavedena barva Golden Yellow. Roku 1969 se Post Office Telephones mění v Post Office Telecommunications, ale označení a často i zbarvení z let předchozích často zůstávají na vozidlech až do jejich nahrazení novějšími typy.

Zdroje: stránky majitele SYF 55F (http://www.landy.broadsrnli.org.uk/), stránky o vozidlech Post Office Telephones (http://www.lightstraw.co.uk/ate/tec/vehicles1.html), archiv BT (http://imagelibrary.btplc.com/) a Wikipedia (http://en.wikipedia.org/wiki/BT_Group#1878_to_1969:_General_Post_Office)