Land-Rover Series Club

Prvním opravdovým testem v reálném prostředí se stala dnes již legendární expedice Land-Roverů 101 FC napříč Saharou, která měla prověřit a vyždímat maximum z nového vozidla pro armádu. Tedy již žádné pláně v Salisbury, testovací okruhy, panelové překážky a zkušební shozy, ale peklo rozpálené Sahary a tisíce kilometrů před sebou.
15. ledna 1975 vystartovala na cestu osmičlenná expedice vypravená sborem British Joint Services (oddělení britské armády, které má na starosti výcvik a školení velitelů a specialistů z řad armády, námořnictva a letectva). Vědeckou část zajišťovala Univerzita z Newcastle upon Tyne,  Britský národní komitét pro geodynamiku a Britské přirodovědné muzeum. Přejetí Westminsterského mostu v Londýně oficiálně zahájilo výpravu. Velitelem se stal příslušník RAF Squadron Leader Tom H. Sheppard, který o výpravě po návratu sepsal rozsáhlou zprávu.
Na riskantní cestu byla vypravena čtyři speciálně upravená vozidla 101 FC. Nejdříve prošla přestavbou u Land-Roveru v Solihullu a poté ještě u RAF v Uxbridge. Vozidla vyrazila na cestu v tovární Deep Bronze Green kamufláži se střibrnou kombinací pozinkovaných lišt korby.  Plachty a střešní konstrukce byly u všech odstraněny a zůstal pouze výrazný dvojitý ochranný rám za kabinou. Čelní sklo bylo nahrazeno větrnými a protislunečními  štítky. Pro navigaci v poušti sloužil sluneční kompase Cole Mk.II, obdobně jako u Růžových panterů. Standardní výbavou pro řidiče bylo i zrcátko na tyčce, které odráželo před vozidlo sluneční odraz. Ten sledoval řidič a pomáhal mu se soustředěním a jízdou ve vytyčeném směru a také varoval před nečekanými změnami terénu, zejména nebezpečnými propady. Dokonce byl vezen malý paraglide, který se vypouštěl za vozidlem a pozorovatel získaval přehled o térenu a tvaru dun v požádovaném směru. Jeho využítí bylo ale závislé na příznivém směru větru.
Stojednička nebyla vybrána náhodně. Výběr na ni padnul, protože splňovala požadavky na užitečné zatížení, výkon a spotřebu paliva. Vysoký podvozek a mohutná kola zaručovaly schopnost překonání písečných nástrah Sahary. Vedoucím vozidlem (registrace 60FL38) se stal první automobil standardní výrobní produkce. Zbývající vozidla (registrace 76FL64, 76FL65 a 76FL66) byla opatřena PTO náhonem na hnaný přívěs Rubery-Owen. Součástí expedice byly i tyto dva přívěsy. Všechna vozidla byla obuta na písečných gumách Michelin 900xR16 XS, které se dodnes používají pro operace v poušti.
24. ledna 1975 se expedice vylodila v Dakaru (Senegal) a 26. ledna ho opustila se zásobou 900 galonů (4091 l) benzínu a 340 galonů (1546 l) vody. Průměrný náklad každé stojedničky činil 1160 kg, což bylo víc než 20 kg nad povolené maximální konstrukční zatížení, i proto byla osobní výstroj posádky omezena na 50 lb (23 kg) na osobu.
Plánováná trasa vedla na sever do Nouakcott (Mauretánie) a poté se stáčela na východ přes Atar, Oudane a Tessalit (Mali) do Tamanrassatu (Alžír), Agadez (Niger) a Kano (Nigérie). Bohužel se nepodařilo získat povolení pro vstup do Alžíru a tak se z Tessalitu trasa expedice stočila na jih do Niamey (Niger) a Kano. Odtud trasa probíhala přes Fotokol (Kamerun), Ndjamena-Fort Lamy, Abeche (Čad) do El Geneina v Súdánu a El Fasher. Zde se stočila zpět na sever a severovýchod po kamenitých ztezkách k Nilu, kam expedice dorazila 4. dubna. K Rudému moři vedla cesta dále na severovýchod přes Atbaru do Port Súdánu, kterého dosáhly stojedničky 16. dubna. Zpáteční cesta šla na sever do Bir Shalatein (Egypt) a Káhiry dosáhly 2. května 1975.
Cílem expedice, která nakonec trvala 100 dní a oficiálně skončila 3. května 1975, bylo první překonání Sahary od Atlantického oceánu k Rudému moři a dokonalé topografické zmapování pouště v Mauretánii a severozápadním Súdánu. Cesta vedla přes nejodlehlejší místa planety - tzv. "pustý čtverec" (Majabat al Koubra) v Mauretánii a Mali. Jednalo se v té době o oblast v šířce 1600 km, absolutně bez osídlení, cest a navigačních bodů a možnosti doplnit zásoby. Podobné úskalí představovala i poušť severozápadního Súdánu. Přestože byla relativní vzdálenost kratší, díky nezmapovanému terénu a překážkám, hrozilo nebezpečí zajížděk a bloudění a celkové delší trasa.
Během expedice bylo provedeno 288 navigačních měření pro ověření nových metod navigace v poušti  se slunečním kompasem, astronavigaci a zaměření pomocí ručního výpočetního systému HP65, dále 609 měření gravitačního posunu. Neméně důležité bylo poznání logistiky plánování pouštních výprav a zejména spotřeby paliva a důležitých zásob pro budoucí expedice. Firma Land-Rover napjatě očekávala reference svých vozidel, pro které by se úspěch výpravy stal nezaplatitelnou reklamou. Počítalo se i s pořízením fotodokumentace a filmového zpracování výpravy, které by pokrylo finanční náklady na expedici. Byl natočen film, který se vysílal v televizi a vzácně je k získání na DVD. Součástí výzkumu byly i hodnotné geofyzikální, geologické a zoologické studie (studie parazitického onemocnění Bilharzia). Podařilo se nasbírat velké množství vzorků hornin a místních plazů. Posádku na nohou po trase čítající 12054 km udrželo téměř 4000 šálků čaje.
Vozidla se v náročném prostředí potýkala s řadou problémů. Mezi nejběžnější patřily různé úniky a průsaky olejů z předních koulí, nábojů, převodovek, převodky řizení a dalších míst. Běžné bylo i přehřívání motoru a vyklepávání nejrůznějších šroubků a matek. Naopak byla v závěrečné zprávě velmi ceněna prostupnost pískem. U jedné stojedničky praskl list péra, který se však podařilo opravit. Nejvetším technickým problémem celé výpravy se nakonec ukázaly dva hnané prototypy přívěsů Rubery-Owen. Nákladní plocha byla nedostatečně dimenzovaná a pod tíhou nákladu se bortila, takže musela být zpevněna prkny. Nebezpečně znějící zvuky a vibrace náhonu se nepodařilo vyřešit ani při intenzivním výzkumu a opravách. Proto byl náhon 6x6 využíván jen na redukované rychlosti v písku a to ještě s chvěním. Přívěsy také trpěly častými problémy brzd a odpružení. 16. dubna byl nakonec jeden přívěs ponechán svému osudu v poušti  poblíž Port Súdánu poté, co mu prasklo listové péro. Přesto všechna vozidla dokončila expedici bez větších potíží a jen s jednou výměnou motorového oleje v Nigérii a potvrdila tak svoji jediněčnou konstrukci a výjimečné kvality vozů Land-Rover.

Autorem článku je Aleš Kautský, člen LRSC.