Land-Rover Series Club

Počátkem sedmdesátých let začaly nizozemské ozbrojené síly uvažovat o modernizaci svého vozového parku, z velké části stále plného Nekaf Jeepů a vozidel Auto Union Munga (a v případě Královské nizozemské námořní pěchoty vozy Land-Rover S2A 88“). Jedním z očividných kandidátů byla vozidla Land-Rover, která měla mezitím ve službách evropských i světových armád již dlouholetou tradici – pro značku to však nebyly nikterak úspěšné doby.

Na paty tomuto průkopníkovi terénních vozidel pro civilní i vojenskou sféru již léta šlapali především asijští výrobci, kteří náskok brzy dohnali a na svých úspěších dokázali stavět.

Královská nizozemská armáda (Koninklijke Landmacht) v září 1972 objednala zkušební sérii vozidel Land-Rover pro účely jejich testování šlo dva Lightweighty s rozvorem 88 palců, dva soft-topy a dvě ambulance na podvozku s rozvorem 109 palců. Všechna byla vybavena vznětovými motory a koly s obutím o rozměru 7,50x16.

Firma Rover vozidla dodala a do roku 1976 je testovala v porovnání s celkem 9 dalšími značkami, včetně vozidel Jeep CJ-6, DAF, Toyota Land Cruiser a Renault. I přes technologický náskok a ekonomickou výhodnost vozidel Land Cruiser se Toyota žádné objednávky nedočkala, protože Nizozemí v té době nemělo žádné větší exporty do Japonska.

To se spolu s nízkou hodnotou britské libry v té době ukázalo jako velmi zásadní, protože objednávka více než 4 000 vozidel Land-Rover, podepsaná v 7. července 1975, byla uhrazena exporty do Velké Británie, od sýra po strojírenské výrobky. Součástí objednávky bylo 2 000 vozidel typu Lightweight, 625 vozidel S3 109“ s plátěnou střechou a 537 S3 ambulancí se sanitní nástavbou od firmy Marshall SV z britské Cambridge.

Vozidla byla posléze dodávána v pětiletém rozmezí let 1977 až 1982 s mnoha modifikacemi požadovanými nizozemskými ozbrojenými silami. Dvě tisícovky dodaných Lightweightů zajistily nizozemské armádě pozici jednoho z největších provozovatelů těchto vozidel vně Velké Británie.

Vozy všech dodaných variant byly provozovány s řadou modifikací – tou nejzásadnější je patrně motorizace, protože pohonnou jednotkou byly podobně jako u vozidel dánské armády vznětové motory. V době jejich nákupu došlo totiž ke standardizaci vznětových motorů v rámci NATO. Britská armáda a námořnictvo v této době však u svých vozidel na vznětové motory nepřešly, což vytvořilo paradoxní situaci v rámci nizozemských ozbrojených sil. Královské nizozemské námořnictvo totiž díky úzké spolupráci se svými britským protějšky přechod na vznětové motory odmítlo a jejich vozidla tedy byla dodávána se zážehovými motory až do roku 1980, kdy přešlo na již vylepšené vznětové verze vozidel Land-Rover.

Velká většina vozidel byla dodána s 24-voltovou elektroinstalací a všechna byla samozřejmě dodávána s volantem vlevo. Mezi další úpravy patří odlišná světla vpředu i vzadu (s výjimkou ambulancí, které měly vzadu standardní světla). Vpředu chybí poziční a směrová světla na blatníkové konzoli vedle hlavních světlometů a jsou namísto toho spolu s konvojovým světlem montovány na vrchní straně předních blatníků – vedle hlavního předního světlometu je pak pouze bílá odrazka. Vzadu jsou pak hlavní, brzdová světla a směrovky sdružena do svislých obdélníkových lamp montovaných u Lightweightu do spodních rohů zadního čela, opět spolu se zadním konvojovým světlem, respektive namísto zadních kulatých svítilen v horních rozích zadního čela u S3 109“ soft-top.

Vozidla byla dodávána s PVC plachtami vyráběnými firmou KMA B.V. Wommels v Nizozemí a dodávanými do Solihullu k montáži na vyrobená vozidla, lak byl prováděn v tmavě zelené barvě RAL 6014.

Land-Rover S3 109“ Soft-Top & Marshall Ambulance
Vozidlo Land-Rover S3 109” soft-top bylo mezi lety 1977 a 1997 základním lehkým vozidlem nizozemské armády pro přepravu osob a materiálu. Mimo výše uvedených změn ve vnějším osvětlení vozidel či motorizaci jsou dobrým vodítkem také bytelná vyprošťovací oka přivařená přímo na předním konci podélníků rámu.

Po zavedení vozidel S3 109” bylo 250 kusů upraveno jako mobilní velitelská a průzkumná vozidla, 200 pro rychlou pokládku či opravu telefonních linek, 17 jako mobilní svářecí vozidla a 65 jich bylo upraveno pro vyhledávání a zaměřování cílů pro protitankové rakety TOW (Tube-launched Optically-tracked Wire-guided missile). Vozidla byla používána také nizozemskou Královskou vojenskou policií a Královskou námořní pěchotou.

Vozidlo pro pokládku a údržbu telefonních linek, Land-Rover 109 Lijnwerkersuitvoering, bylo vybaveno robustním střešním nosičem určeným pro převoz dřevěných sloupů a žebříku a jeho posádku tvořili čtyři vojáci. Vozidla nebyla jednoznačně určena spojařům, byla přidělována jednotkám k rychlé pokládce linek, které byly obecně považovány za bezpečnější a spolehlivější než radiový provoz.

Další zajímavou variantou byla průzkumná a velitelská vozidla, Land Rover 109 Commando & Verkenning. Šlo o úpravu běžného vozidla tohoto typu, u něhož byla odstraněna střecha, přední okno bylo sklopeno, připevněno ke kapotě a zakryto plachtou, aby se zabránilo odleskům. Přední masku chránil před údery větví rám. Posádka byla vybavena kulometem MAG ráže 7,62 mm a radiostanicí.  Vůz byl určen k taktickému průzkumu, sledování a speciálním úkolům průzkumných jednotek pěchoty.

Ambulance s nástavbou Marshall byla určena pro druholiniový převoz raněných z míst, kam by frontoví ranění byli dopravování prvoliniovými ambulancemi na bázi obrněného pásového vozidla YPR-GWT. V nizozemské armádě byla často známa pod zkratkou ZAU (Ziekenauto = ambulance). Kapacita vozu mimo řidiče a zdravotníka zahrnovala tři sedící a dva ležící raněné.

Od roku 1997 používají armádní jednotky jako nástupce těchto vozidel různé varianty vozidel značky Mercedes typ G, pouze Královská námorní pěchota používá vozy Land-Rover 110/Defender.

Land-Rover S3 88” Air-Portable/Lightweight
Lightweight je jedním z mála typů značky Land-Rover, vyvinutých pouze pro vojenské použití. Přesto, že účel, pro který byl vyvinut, tj. lehké vozidlo přepravitelné v závěsu pod tehdejšími vrtulníky s omezenou nosností, ztratil aktuálnost brzy po jeho vzniku, neztratilo vozidlo popularitu mezi světovými armádami, ať už pro svou jednoduchost či variabilitu.

V článku Richarda de Roose Self-inflicted Wound (Sebezraňování) se dočteme více o změnách, na kterých trvala nizozemská armáda a které proměnily toto vozidlo, považované za jednoho ze spolehlivých pracantů britské armády, v drahý a nespolehlivý vůz netěšící se mezi vojáky nizozemské armády velké oblibě.

Nizozemci totiž vyžadovali nejen provedení řady změn už při výrobě, ale v průběhu desetileté služby s nizozemskými ozbrojenými silami vozidla podstoupila celkem 25 dalších úprav, z nichž mnohé způsobily propadnutí záruky výrobce.

Armáda například v zadání trvala na obutí s rozměrem 7,00x16 – stále totiž disponovala značnými zásobami těchto pneumatik, používaných na vozech Jeep. To byla značná komplikace – pomocná převodovka a převodové poměry v nápravách byly konfigurovány pro rozměr 7,50x16 – a problémy na sebe nenechaly dlouho čekat. Plánovaná úspora a využití stávajících zásob se proměnily v drahý špás, když musely být pro nadměrné zatížení synchronizační kroužky druhého rychlostního stupně vyměněny u 3 200 vozidel.

Dalším problémem, sdíleným s ostatními dvěma objednanými typy, byly odlévané poloosy, rovněž navržené s úmyslem úspory nákladů. Poté co došlo k řadě problémů s praskáním poloos, armáda se rozhodla pro kované poloosy z chromoniklomolybdenové oceli, po jejichž montáži už k problémům nedocházelo.

Zvláštností těchto vozidel byla také montáž standardních náprav s náboji kol obvyklými pro běžná vozidla Land-Rover, nikoli speciální nápravy pro Lightweight s plochými náboji kol, navrženými pro zachování celkové šířky vozidla určené plochými bočními panely karosérie.

Unikátním bylo také umístění škrtící klapky v přívodu vzduchu mezi vzduchovým filtrem a sáním motoru – podtlak pro brzdy zde byl vytvářen při uzavření klapky bez použití příplatkové vakuové pumpy, výsledkem byla ale vysoká spotřeba oleje, modrý kouř z výfuku a znečištění spalovacích komor, způsobené průnikem oleje z odvětrání klikové skříně do sání.

To nepřinášelo pouze problémy s údržbou a provozními náklady – díky odlišnému rozměru pneumatik, složení výfukových plynů a problémy se startováním nizozemské Lightweighty nesplňovaly standardní požadavky NATO na vojenská vozidla (podle nichž byl navržen jejich britský protějšek).

Ani zde problémy nekončí. Nizozemská vozidla např. neměla k rámu připevněné plátěné pásy, sloužící jako doraz přední nápravy (tzv. check straps) – ty u standardních vozidel omezují křížení nápravy a brání poškození tlumičů a poloos - výsledek této úspory je nasnadě.

Nizozemské Lightweighty sloužily se svými jednotkami mimojiné jako součást nizozemských kontingentů pod velením OSN v Libanonu (1979-1985) a v zemích bývalé Jugoslávie (od roku 1991), vozidla námořní pěchoty se podívaly také spolu s mírovými jednotkami do Kambodži (1992-1994).

Vozy zůstaly v používání nizozemskou armádou do roku 1992-1993, kdy byly definitivně vyřazeny a nahrazeny vozidly Mercedes typu 250GD a 290GD. Patrně není překvapivé, že požadavky na nová vozidla určují, že veškeré modifikace musí být prováděny výrobcem, aby zůstala zachována záruka.

Zdroje: kniha Richarda de Roose De Land Rover in Nederlandse militaire dienst, vydalo Kosmos Uitgevers roku 2003 (ISBN 90-2012-669-5), publikace Van Jeep tot Mercedes (Od Jeepu k Mercedesu) publikována vojenským muzeem v Delft k příležitosti stejnojmenné výstavy roku 1997 (ISBN 90-6116-007-3), stránky o exponátech nizozemského Leger Museum v Delft (http://www.collectie.legermuseum.nl/strategion/strategion/i008237.html), stránky britského radioamatéra a vlastníka nizozemského FFR Lightweightu (http://www.m0onq.co.uk/2.html), článek Richarda de Roose Self-inflicted Wound (oskenovaná kopie je přístupná např. na fóru Lightweight Land Rover Clubu (http://www.lightweightlandroverclub.org/phpbb/viewtopic.php?p=9274), stránky majitele nizozemské vojenské ambulance Iron Nurse (http://theironnurse.blogspot.de/).