Land-Rover Series Club

Vozidla Land-Rover patřila od počátku 50. let k páteři výzbroje britské armády a mnoha dalších států NATO, Afriky a Arabského poloostrova. Mezi lety 1971-1985 bylo vyrobeno přibližně 542000 vozidel Serie 3 všech variant, včetně vojenských speciálů Land-Rover 101 FC a Land-Rover Airportable (Lightweight, Half-Ton).

Land-Rover 101 FC - Forward Control vznikl z požadavku britské armády na universální lehký dělostřelecký tahač pro 105 mm kanón (L118 Light Gun), jeho 6-ti člennou obsluhu, munici a další potřebné vybavení. Díky nosnosti jedné tuny nákladu, se mu také přezdívá „Land-Rover One Tonne“. Tvar a konstrukce vozidla byla koncipována s přihlédnutím k snadné letecké přepravě, zejména helikoptérou. Proto byl nový motor Rover 3,5 l V8 (prototypy měly 3 l Rover nebo 3,6 l Ford) umístěn do přední části kabiny, mezi sedadla posádky, čímž se radikálně zkrátila délka vozidla a bylo dosaženo výtečné skladnosti v nákladovém prostoru transportních letounů. Byl to jediný způsob, jak dosáhnout nejlepší poměr rozměry/užitečný náklad. Na rozdíl od civiliních Forward Controlů verze S2A a S2B, které byly postaveny na upraveném podvozku z klasického Series Land-Roveru (rozvor 109/110 palců) a vybaveny i stejnými motory, takže jejich výkony a vlastnosti nebyly nijak oslnivé, 101 FC šel vlastní cestou a byl zkonstruován na zbrusu novém rámu.
Název 101 Forward Control je složen z rozvoru vozidla 101 palců (256,5 cm) a pozice řízení a místa řidiče nad a mírně před přední nápravou, která byla osazena pneumatikami 9.00 x 16R na šestnáctipalcových ráfcích. Kola jsou připevněna oproti běžným Land-Roverům na šest šroubů oproti pěti (přezdívka Six-Stud) a zvláštností je i menší disk na předních kolech, který slouží jako stupačka pro posádku.
Vývoj započal v roce 1967 pod vedením konstruktéra Normana Busbyho a téměř souběžně s Land-Roverem Lightweight, se kterým má koncepčně mnoho podobných částí v oblasti karoserie a systému snadného rozložení jednotlivých panelů a dílů v případě transportu pod vrtulníkem.  Prototypy se objevily již v roce 1969. Jeden z nich byl zkoušen i v Austrálii pro australskou armádu včetně hnaného přívěsu a přežil dodnes.
Prototyp je snadno odlišitelný od konečného modelu, který se objevil již v roce 1972, protože čelní kapota výrazně vyčnívá a není provázána známým skosením k oknu. Obrysová světla jsou umístěna v rozích karoserie nad nárazníkem. Přední narazník je tvarově odlišný, původně z jednoho kusu, ale poté upravován. Světlomety jsou umístěny blíže k ose vozidla. První mřížky chladiče měly zaoblené rohy a jiný tvar, od kterého bylo postupně upuštěno.
Na rozdíl od později zavedeného typu pohonu kol, nebyly prototypy vybaveny stálou čtyřkolkou, ale diferenciály ENV z civilní verze S2B Forward Control a 3 l šestiválcem Rover. Zkouškový vůz pro Austrálii byl opatřen australskou variantou motoru Ford Falcon, šestiválcem s objemem 3,6 l, protože se počítalo se zvýšenou prodejností díky zainteresování místních subdodavatelů. Za prototyp se dal připojit z PTO hnaný speciální přívěs Rubery-Owen, takže vzniklo vozidlo 6x6. Zatím jen při zapnuté redukci otáček převodovky, i když jsou zmínky o prvních testech převodovky LT95. Od sériové výroby bylo v polovině 70. let upuštěno, protože přívěsy měly tendenci vytlačovat v drsném terénu zadek vozidla do stran, což bylo pro jízdu nebezpečné. Přesto se uplatnily při legendární expedici stojedniček přes Saharu.
Kromě speciálně vyvinutého rámu, byla snaha konstruktérů o použití co největšího počtu již vyráběných dílů pro vozy Land-Rover, a proto byl například použit motor, připravovaný pro úplně nový typ vozu pod značkou Range Rover, včetně upravené převodovky LT95 a systému náhonu všech kol. Super zátěžové nápravy a diferenciály Salisbury byly rovněž převzaty z vojenských modelů 109. Novinkou byl stálý náhon 4x4 s mezi nápravovým diferenciálem s manuální uzávěrkou. Brzdy pocházely z jednotunového modelu Land-Rover Series 3 109.
Asi 20% vyrobených vozidel (vyjma ambulancí) bylo vybaveno navijákem Nokken poháněným přes PTO z převodovky v centrální části rámu. Navíjecí mechanismus byl upevněn z vnější strany levého podélníku rámu. Náhon PTO byl vyveden ze spodní strany redukční skříně, což ponechávalo standardní zadní PTO výstup volný pro další využití (PTO přívěs). Naviják je v podstatě upravený capstan winch. Navíjet se dalo ocelové lano přes průchodky v náraznících vpřed i vzad a díky kladkám i šikmo. Aby lano na winchně neprokluzovalo, je nutné několik otáček kolem navíjecího bubnu a udžovat ho neustále napnuté. To zajišťuje kladka s řetězovým náhonem s mírně vyššími otáčkami než na winchně.
Celková produkce v letech 1972-1978 čítala 2669 vyrobených vozidel v provedení RHD (1612) i LHD (1057) a 12V nebo 24V. Všechna vozidla byla vyrobena ve verzi GS (General Service) s plachtou v továrně Lode Lane v Solihullu. Až dodatečně došlo u některých k přestavbám na ambulance nebo radiovůz (radio body). Za nejvzácnější je pak považována varianta pro elektronický boj - Wampire body, kterých z 21 vyrobených kusů přežila dodnes zhruba polovina. Jsou známy i úpravy jako minometné, štábní, tahače raketového systému Rapier (Austrálie) nebo pro jednotky PARAs.
101 FC sloužily do poloviny 90. let u britské, australské, holandské a lucemburské armády, kdy byly postupně zbývající vozy nahrazeny novější řadou Land Rover Defender a vozidly Pinzgauer.

Autorem článku je Aleš Kautský, člen LRSC.