Land-Rover Series Club

Průchodnost terénem nebyla nikdy slabinou vozů Land-Rover, existují však typy terénu, kde jsou lehká kolová vozidla v nevýhodě např. ve srovnání s pásovými, ať už jsou sebelepší.

V historii značky Land-Rover se najde několik zajímavých pokusů, jak průchodnost terénem maximalizovat, ať už se jedná o tzv. Forest Rovery firmy Roadless, pásové vozy Cuthbertson nebo polopásová vozidla Centaur.

Centaur vznikl kombinací vozu Land-Rover 109 V8, tzv. Stage One, a speciální nákladní korby na pásech s díly společnými s obrněným vozidlem CVR(T) Scorpion firmy Alvis. Vyvinut byl strojírenskou firmou Laird (Anglesey) Ltd., založenou roku 1968 (dnes FAUN Municipal Vehicles Ltd.), která mimo jiné podnikala také ve dvou závodech dříve patřících výrobci hydroplánů, vrtulníků a prvních vznášedel, firmě Saunders-Roe.

Přední náprava Centauru byla odpružena standardními listovými pery, zadní část s pásovými podvozky měla každé z kol odpružené nezávisle torzními tyčemi. Vůz vážil prázdný 3 880 kg a plně naložený 6 970 kg, vybaven byl třemi diferenciály s uzávěrkou na tom mezinápravovém.

Mezi lety 1978-1980 vzniklo šest prototypů, P1-P3 s pravostranným, P4-P6 s levostranným řízením. Všechny byly původně projektovány pro použití plachty. Zvláštní kombinace fungovala údajně velice dobře, i když s určitými nedostatky přičítanými nedostatky dílů projektovaných pro jinou zátěž - například přední poloosy a kardany často praskaly, problémy byly i se spojkou.

Řízení vozidla bylo snadné především na zpevněných komunikacích a kupodivu spíše ve vysokých rychlostech (pro představu: maximální rychlost Centauru byla 80 km/h). Při pomalé jízdě terénem bylo vozidlo stěží ovladatelné – přední kola nebyla schopna „ukočírovat“ pásy, které vůz dostaly skrz obtížný terén, dát jim směr však nebylo snadné.

Ve vozidle byl velký hluk, firma Land-Rover při testech naměřila 108 decibelů. Značné vibrace byly nejen nepříjemné, ale způsobovaly také praskání uchycení zadního diferenciálu.

Testování prototypu P1, dokončeného v dubnu roku 1979, proběhlo na testovací trati MIRA (Motor Industry Research Association), založené roku 1948 na bývalé válečné letecké základně v Nuneatonu, a ve velšském Anglesey. Vozidlo během testování ujelo 3980 mil, vzdálenost, kterou podle předpokladů mělo ujet zhruba během 10-leté služby.

Testování pro nízké teploty proběhlo během tříměsíčních zkoušek P1 v Norsku, vysoké teploty měl pravděpodobně zakusit v libyjské poušti, údajně tam byl prototyp také dopraven, ale už se odtud nevrátil.
Prototyp P2 byl předváděn poteciálním zákazníkům v Nigérii a Keni, vozidlo se posléze vrátilo do Velké Británie a bylo restaurováno – patří nyní do sbírky pana Petera Blancharda.

P3 byl upraven na mobilní komunikační stanoviště s pevnou střechou, UHF a HF radiostanicemi, polními telefony a radarem pro odhalování odstřelovačů. Dnes má znovu plátěnou střechu a patří také Peteru Blanchardovi.

P4 prošel rozsáhlými zkouškami v Ománu a ománský sultán trval na koupi, byl tam tedy odprodán. Objevuje se na dobových fotografiích s dvěma kulomety na lafetách vpředu a na korbě. Dnes je vystaven v ománském Sultan’s Armed Forces Museum v pevnosti Bait Al Falaj.

P5 byl používán jako předváděcí vozidlo. Použit byl při cvičení v Německu spolu se zařízením pro pokládku protipěchotních min. Na jaře roku 1980 byl na jeho korbu namontován 20 mm kanón. Později byl letecky přepraven do Perského zálivu pro další předváděcí akci. Vozidlo dnes patří Tank Museum v Bovingtonu.

P6 byl předváděn v Iráku, vrátil se zpět do Velké Británie, ale byl pak patrně znovu dopraven do Iráku, protože v únoru 2005 jej americká armáda objevila v Taji severně od Bagdádu. Vozidlo bylo zachráněno britskými Royal Electrical and Mechanical Engineers (REME) a je nyní vystaveno v jejich depozitáři v Bordonu.

Další prototyp s přední částí z vozu 110 (a tedy i vinutými pružinami na přední nápravě) dnes také patří Tank Museum v Bovingtonu, narozdíl od ostatních byl dokončen v pískové barvě. Osmý prototyp stejné konstrukce zůstal nedokončen.

Vozidlo Centaur i přes rozsáhlou reklamní kampaň v odborných periodicích té doby nezískalo přízeň armádních zákazníků. Na důležitosti získávaly rychlé mobilní jednotky, které bylo možné snadno přepravovat vzduchem, britská armáda váhala s objednávkou a žádný jiný armádní zákazník patrně nechtěl být tím prvním.

Projekt byl zastaven roku 1984 poté, co ekonomické problémy skoncovaly s nadějemi na export vozidla.

Zdroje: fotografie na stránkách Lone Rover (http://www.lone-rover.com), článek o vojenských vozidlech Land-Rover (http://www.winwaed.com/landy/ history/military.shtml), články o Centauru na LandRoverClub.NET (www.landroverclub.net/ Club/HTML/centaur.htm) a LR-Mad (http://www.lr-mad.co.uk/en/centaur-half-track).