Land-Rover Series Club

Platnost vozů Land-Rover jako užitkových vozidel se prokázala již u první série, snaha maximalizovat ložnou plochu a nosnost vozů však pokračovala i u série druhé. Snahy umístit kabinu nad přední nápravu a zvětšit tak místo pro náklad, případně pro možné specializované nástavby bez nutnosti měnit rozvor, nastaly už dříve – do provozu se však dostaly pouze vozy od soukromých karosářských firem. Příkladem je hasičský speciál Carmichael Redwing FT/6 z první poloviny šedesátých let, postavený na základě běžných vozidel o rozvoru 109“ nebo prototypy hasičských vozidel Dennis typu M, postavené firmou Alfred Miles na základě vozů o krátkém rozvoru 88“.

Oficiální vývoj vlastního vozu začíná už roku 1958 a vznikají dva prototypy, z nichž je patrná snaha maximalizovat využití již vyráběných dílů (např. standardní dveře u druhého prototypu, které byly u sériových vozidel vykrojeny nad předním kolem). Ložná plocha zde je ještě ve „standardní“ výšce, kabina je prodloužena dozadu a použity jsou úzké ráfky s pneumatikami 7.50x16.

Pozdější sériová vozidla byla obvykle dodávána se čtyřválcovým zážehovým nebo vznětovým motorem o objemu válců 2 286 cm3, ale jeho výkon nebyl často dostatečný – především u vznětové varianty, která měla maximální snesitelnou rychlost kolem 65 km/h.

Byla také použita převodovka společná s typem One-Ton se sníženým převodovým poměrem. Vzhledem k problémům s výkonem byl do exportní varianty vozů od podzimu roku 1963 montován také šestiválec Rover IOE o objemu válců 2 625 cm3 – jednalo se tedy o první vozidla Land-Rover s touto pohonnou jednotkou.

Sériová výroba S2A 109“ Forward Control je však zahájena až v září 1962. Třímístná kabina je umístěna nad přední nápravou na konstrukci namontované na přední část rámu. Samotný rám, převzatý ze standardní S2A 109“, je zesílen a doplněn těžkou, ale velmi pevnou konstrukcí, na kterou bylo možné namontovat mj. korbu se sklopnými bočnicemi a zadním čelem o rozměrech, které např. bez problémů dovolují naložit S1 80“. Sériově byla vozidla nabízena s pneumatikami o rozměrech 9.00x16, většina vozů měla zadní nápravy ENV (později byly montovány i přední nápravy ENV).

Nedostatkem byla vůle v řízení, způsobená jeho komplikovaným převodem, a koncentrace hmotnosti nenaloženého vozidla vpředu – dle uživatelů je brzdění prázdného vozu z kopce poněkud zneklidňující zážitek.

Snaha odstranit nebo minimalizovat nedostatky modelu S2A FC vyústila roku 1966 ve vylepšenou variantu S2B FC. Nabízena byla i na domácím trhu s variantou šestiválcového motoru o kapacitě 2 625 cm3, díky délce tohoto motoru se však musel rozvor zvětšit na 110 palců. Montovány byly nápravy ENV se širším rozchodem (o čtyři palce, tj. cca 10 cm) a pevnostními diferenciály.

Vozy S2A a S2B FC lze poměrně snadno odlišit podle polohy předních světlometů na přední masce – zatímco S2A FC měly přední světla položena výš, nad pozičními světly po stranách, S2B FC měl světlomety blíže k nárazníku a poziční světla přesunuta nahoru pod směrovky. Na konci výroby modelu S2A FC byly některé převážně exportní kusy již vybaveny novější maskou, ale ostatní typické znaky zde zůstaly (tj. rozvor 109" a zadní listová pera pod nápravou - u S2B už byla pera nad nápravou).

Stejně jako u ostatních modelů bylo možné dodat pouze rám s kabinou, ať už s podpůrným rámem korby nebo bez něho. Oblíbená byla také možnost montovat na střed vozidla hydraulický naviják s vývodem lana směrem vzad.

I přes snahu o řešení dřívějších problémů trpělo vozidlo ve snaze maximalizovat propojenost s ostatními modely soudobého sortimentu stále mnoha nedostatky a nedosáhlo velkého úspěchu. Většina byla používána firemními zákazníky a mnoho se jich v kompletním a těžkou prací nezasaženém stavu nedochovalo. Výroba skončila roku 1972, právě včas, aby model udělal místo nadcházející novince – vojenskému speciálu 101“ FC.

Vozidla byla používána například britskou Post Office Telephones, s hydraulickou zdvižnou plošinou značky Simon, doplňovány byly dozadu prodloužené kabiny pro více pasažérů (tzv. crew-cab nebo double-cab). S2A i S2B se stalo častým základem hasičských speciálů a nástaveb, ať už přímo ve Velké Británii, či na evropském nebo australském kontinentu. V Jižní Africe byly S2B FC přímo kompletovány z montážních sad pro armádu. S2B se také stal základem hasičských speciálů HCB Angus Firefly, používanými britskou armádou, letectvem a později i civilními zákazníky.

Vyrobeno bylo celkem 3 193 vozů S2A 109“ FC (1962-1966) a 2 305 ks vozidel SIIB 110“ FC (1966-1972).
 

Zdroje: LR Mad (http://www.lr-mad.co.uk/), LR FAQ (http://www.lrfaq.org/), stránky Series 2 Club (http://www.series2club.co.uk/pages/vehicles/history.html), stránky East Coast Rover (http://eastcoastrover.com/INFOSeriesIIA.html), Steam Boating Forum (www.thesteamboatingforum.net/ landrover/SSN44.htm) a Wikipedia (http://en.wikipedia.org/).