Land-Rover Series Club

Když se Sir William Hudson KBE (1896-1978) roku 1971 jen neochotně odebíral do výslužby po 24 letech práce v pozici šéfa australského Snowy Mountains Scheme (projekt známý také jako Snowy Mountains Hydro-Electric Scheme pod správou Snowy Mountains Authority), zbývaly do dokončení velkolepého vodního díla pouhé tři roky. Roku 1974 bylo dílo dokončeno s předstihem oproti stanovenému termínu – náklady na jeho výstavbu přitom byly nižší, než předpokládal rozpočet.

Stavba vodního díla, které mělo sbírat vodu z tajícího sněhu na vrcholcích Snowy Mountains, započala roku 1949. Prostřednictvím vodní elektrárny mělo zvýšit australskou kapacitu pro výrobu elektřiny a vodou, která sem byla přesměrována z celé oblasti Snowy Mountains zajistit vodu pro zavlažování velice suchých oblastí západní Austrálie.

Principem vodního díla je sběr vody ve vysokých nadmořských výškách a její přesměrování do Murray River a Murrumbidge River prostřednictvím dvou tunelů vyhloubených pod masivem Snowy Mountains. Voda překonává převýšení 800 metrů a prochází sedmi velkými vodními elektrárnami vybudovanými v letech 1955 až 1974, o výkonu 60-1500 MW. Tři další menší projekty vodních započaly již v 21. století, staví na již existujících vodních zdrojích, jejich výkony jsou ale nepoměrně nižší.

Ve své době se jednalo o společensky velmi sledovaný projekt, který byl chápán Australany jako velký krok k formování národní identity a způsob, jak Austrálii ukázat jako národ nezávislý, pracovitý a multikulturální. Na výstavbě přehrady se totiž podílelo přes 100 000 lidí z celkem 32 národů, převážně evropských – ještě o několik let dříve spolu některé z nich bojovaly. Například první dokončená hráz přehrady Guthega byla vystavěna norskou firmou Selmer Engineering – stavba začala před Vánoci roku 1951 a elektřinu začala dodávat v únoru 1955. Stavba vodního díla poskytla práci mnoha nedávným přistěhovalcům (podíl přistěhovalců byl 65-70%) a byla velmi důležitá pro australskou poválečnou ekonomiku.

Firma Thiess Brothers byla první australskou firmou, která získala větší zakázku při stavbě Snowy Mountains Hydro-Electric Scheme – roku 1958 započala práci a k datu dokončení projektu v roce 1974 měla za sebou cca čtvrtinu provedených prací.

Pro dělníky a pracovníky zde bylo vybudováno několik dočasných měst, z nichž některá, jako např. Cabramurra (nejvýše položené město v Austrálii) nebo Khancoban, práce na vodním díle poskytly lepší přístup do horských oblastí vhodných pro budování lyžařských středisek v 50. letech 20. století (Thredbo, Guthega), vody přehrady však také zaplavily tři bývalá města (Adaminaby, Jindabyne a Talbingo).

Přehrada poskytuje přibližně 2 100 gigalitrů vody oblasti Murray-Darling, tj. vodu pro zavlažování zemědělského odvětví v hodnotě cca 5 biliónů australských dolarů ročně. To reprezentuje více než 40% australské zemědělské produkce.

Snowy Mountains Authority (SMA) a Land-Rovery

Mezi ostatními rekordy a prvenstvími, kterých projekt od doby zahájení dosáhl, je také rozsah flotily vozů Land-Rover, kterými správa projektu disponovala. V 50. letech 20. století totiž SMA disponovalo největší civilní flotilou vozů značky Land-Rover, totiž celkem cca 1000 kusy – včetně několika Tickfordů (AULRO: 1346 ks, LRSC: cca 900 ks).

Především zpočátku byl přístup k výše položeným místům, kde stavba probíhala, velmi obtížný. Bylo třeba překonávat značně členitý terén, velké převýšení, řeky i nezpevněné cesty rozmáčené dešti a tajícím sněhem.

Právě hluboké bahno, často i 30 cm hluboké, přispělo k častému opotřebování brzdového obložení - docházelo k případům, kdy selhaly brzdy na vozidle, kde bylo obložení měněno jen několik dnů před tím. SMA si údajně stěžovalo u zástupce Roveru a ten v Solihullu a když Rover reklamaci smetl ze stolu jako nesmysl, SMA prý okamžitě zastavilo provoz všech svých LR - jakmile se to firma Rover dozvěděla, poslala na místo techniky, aby problém vyřešili. Ukázalo se, že bahno, kterým vozidla denně projížděla a které se i přes modifikace brzd (rozšíření brzdových štítů na větší průměr) dostávalo do bubnů, mělo tak vysoký podíl karbidu křemíku, že obložení mohlo skutečně zničit v řádu dnů...

Účast vozů této značky a jejich příspěvek ke stavbě tohoto obřího projektu se mezi nadšenci do značky Land-Rover staly téměř legendárními a dobové fotografie i videa patří mezi to nejlepší, co internet nabízí jako důkaz odolnosti a terénní průchodnosti i těch nejstarších zástupců dlouhé linie vozů Land-Rover.

Zdroje: Wikipedia (http://en.wikipedia.org/), National Archives of Australia (http://www.naa.gov.au/), National Library of Australia (http://trove.nla.gov.au/), Land-Rover Series One Club (http://www.lrsoc.com/forum) a australské fórum majitelů LR (http://www.aulro.com)

Další fotografie (číslo NAA znamená číslo fotografie v National Archives of Australia):