Land-Rover Series Club

Německé Tempo, firma známá také jako Vidal & Sohn Tempo-Werke GmbH, je vedle belgické Minervy další firmou, která na základě licence vyráběla modifikované Land-Rovery první série. Podobně jako Minerva je Tempo velice zajímavým výrobcem, který neváhal jít cestou neotřelých konceptů a leckdy s nimi slavil úspěchy.

Firma nebyla v oboru osamocena, nový trend ostatně zahájil jiný podnikatel jménem Carl F. W. Borgward v Brémách. Z jeho amatérsky sestavené Blitzkarre se postupně vyvinula známější tříkolka Goliath. V jeho šlépějích pak kráčelo i Tempo.

Počátky firmy Tempo

Firma Tempo byla založena otcem a synem Vidalovými pod názvem Vidal & Sohn Tempo-Werke roku 1928 v německém Harburgu poblíž přístavu Hamburk. Firma se rozhodla jít cestou tříkolových dodávkových automobilů, které využívaly soudobé legislativy, podle které vozidla s méně než čtyřmi koly a objemem válců menším než 200 kubických centimetrů mohly být řízeny bez řidičského oprávnění a byly osvobozeny od daně.

První Tempo, typ T1, se uplatnilo již v rodinném obchodě uhlím, v němž byl Oscar Vidal společníkem. Dva zámečníci tehdy postavili vůz s ložnou plochou před místem řidiče, poháněný motorem Ilo. První sériové vozy vyrobené ve vlastním závodě pak byly vozy T6 a T10.

Společným prvkem všech těchto i budoucích vozů Tempo pak byla snaha celé pohonné ústrojí vměstnat do kabiny řidiče, aby mohli mít konstruktéři i zákazníci volnou ruku při návrhu a výběru nástaveb. Nabídka nástaveb proto mohla být velice různorodá, ať už nástaveb nákladních, skříňových či speciálních nástaveb pro komunální služby.

Roku 1932 rumunský obchodní zástupce značky ujel s vozem typu T10 bez závady za 8 dnů cestu z Hamburku do Bukurešti, tj. cca 2800 kilometrů.

Od roku 1933 se vedle tříkolek, které nyní měly zcela uzavřenou kabinu řidiče v přední části vozu, vyrábělo Tempo také čtyřkolové otevřené limuzíny a dodávkové vozy se skříňovou nástavbou. Roku 1934 pak Tempo zaznamenává na berlínském okruhu AVUS světový rekord v třídě otevřených dodávkových vozů s  nákladem 500 kg, kde se vozu daří udržet průměrnou rychlost 54,1 km/h po dobu 9, 10, 11 a 12 hodin a přes 1000 kilometrů. Světového rekordu tak bylo díky spolehlivosti vozu a úspěšným vytrvalostním jezdcům Walteru Treptowovi a Heinzi Fabigovi dosaženo v pěti případech v třídě do 350 kubických centimetrů a ve čtyřech případech ve třídě do 500 kubických centimetrů.

Předválečný vývoj a druhá světová válka

Nástup nacismu znamenal reorganizaci automobilového průmyslu. Tempo získalo s typem A 400 monopol na výrobu tříkolových vozidel v Německu, muselo se však zcela vzdát výroby čtyřkolových vozů A 600. Hlavní konstruktér firmy Tempo, ing. Otto Daus, však i přes to navrhl a v roce 1936 odbornému světu představil unikátní koncept terénního vozu, z něhož později vzniká Tempo-Geländewagen G-1200. Vůz vznikl jako naplnění konstruktérova životního snu velmi blízkému nadšencům do značky Land-Rover – toužil postavit vůz, s nímž by bylo možné dojet kamkoli, bez silnic, bez cest.

Vůz G 1200 měl dvě pohonné jednotky o objemu válců 600 kubických centimetrů (o výkonu 40-42 koňských sil), dvě čtyřstupňové převodovky. Podle složitosti terénu bylo možné volit náhon na přední nebo zadní nápravu, popř. na všechna čtyři kola – unikátní byla rovněž možnost řídit obě nápravy současně a minimalizovat tak poloměr otáčení. Rezervy montované ve střední části vozu po obou stranách karosérie tak, aby byly otočné, pak posloužily při překonávání ostrých horizontů a překážek, které by se dostaly mezi nápravy a mohly by způsobit uvíznutí vozidla. Vozidlo slavilo i přes svou komplikovanost velké úspěchy v terénních soutěžích i soutěžích spolehlivosti.

Mezi lety 1937 a 1944 bylo vyrobeno 4000 vozů G 1200, z nichž většina byla exportována do zemí jako je Brazílie, Bulharsko, Chile, Finsko, Rumunsko, Dánsko, Švédsko (švédská armáda zakoupila 400 vozů) či Maďarsko. Zákazníkem se stal také princ Bira ze Siamu, soudobý sportovní jezdec a nejprominentnější z majitelů tohoto vozu. Německému Wehrmachtu se nezamlouvaly dvoudobé motory vozu G 1200 a díky tomu jím téměř nebyly využívány.

Po vypuknutí druhé světové války byl závod Tempo vyráběl nejen automobily, ale sloužil i k válečné výrobě. Přes to vyrobilo Tempo v letech 1940-1945 na 35000 vozidel a roku 1941 byl vyroben 50000. vůz Tempo.

Licenční výroba Land-Roveru

V polovině padesátých let firma vyrábí svůj 101000. tříkolový automobil, politický vývoj v poválečném Německu však firmu Tempo rokem 1953 přivádí také do historie značky Land-Rover.

Specifikace nového výběrového řízení spolkové pohraniční stráže (BGS, tj. Bundesgrenzschutz) žádala urychlené dodání 250 spolehlivých terénních vozidel, které by byly schopny přepravit až 6 osob. Zkoušky byly provedeny se 7 vozy Mercedes Unimog a 7 exportními modely vozu Land-Rover s rozvorem 80 palců. Zkoušky sice proběhly úspěšně, firma Land-Rover však nebyla schopna svými výrobními kapacitami uspokojit takto rozsáhlou poptávku. Alternativní výrobní kapacity se vzhledem ke zkušenostem s výrobou vozu G 1200 koncem 1952 našly u Tempa.

Výrobní kapacity sice nalezeny byly, nový vůz však nebylo vzhledem k urgentním požadavkům pohraniční stráže možné včas navrhnout a uvést do výroby. Počátkem roku 1953 se tedy firma Tempo obrátila přímo na britský Rover s nápadem montovat vozidlo Land-Rover v Německu licenčně a uspěla. Od dubna do srpna roku 1953 bylo postaveno více než 100 vozidel (některé zdroje mluví o 100, jiné o 178 vozidlech, ale výroba byla patrně natolik překotná, že se přesná data nedochovala).

Vozidla byla stavěna na základě rámů s přední polovinou karoserie (včetně původního čtyřválce o objemu válců 1997 kubických centimetrů), v údajích firmy Rover specifikovaných jako levostranné exportní modely (ověřeno německými nadšenci dle čísel rámů, tj. nejednalo se o CKD sady, jak uvádějí některé zdroje). Zbytek karoserie byl vyráběn v Harburgu karosárnou Herbert Vidal + Sohn a od svého pravzoru se vzhledem k požadavků pohraničníků značně liší. Karoserie od přepážky mezi motorem a prostorem pro cestující směrem dozadu je vyrobena z ocelového plechu (u Land-Roveru byl použit hliníkový plech) a dosahuje vrchní hrany této přepážky pod předním oknem (narozdíl od první série Land-Roveru, kde spodní hrana dveří a korby leží na úrovni předních blatníků). Na korbě byly dvě podélné lavice, každá pro dvě osoby, vpředu pak chybí u Land-Roveru obvyklé středové sedadlo. V předních blatnících byly úložné prostory, rezerva byla montována na zadní čelo korby. Vozidla měla také upravené kliky dveří, sdružená zadní světla, dozadu sklopnou plátěnou střechu a další modifikace. Vybavena byla navijákem, modrým majákem, rádiem, dvěma klaksony (jedním montovaným továrnou a druhým dle specifikace BGS) a druhým panelem s ovládacími prvky tohoto dodatečného vybavení.

V plánu bylo také prodávat tyto vozy soukromým zákazníkům (rezerva zde měla být montována uvnitř korby), údaje o výrobě či prodeji však neexistují.

Výše uvedených 100 (nebo 178) vozidel patří k tzv. první sérii. Modelový rok 1954 (ve Velké Británii vyráběný od srpna 1953), kterým Land-Rover zahájil výrobu modelu s rozvorem prodlouženým o šest palců (86“), totiž přinesl firmě Tempo nejen nutnost další vyráběné karoserie patřičně upravit, ale i možnost zavést několik menších úprav: rezerva byla přemístěna po britském vzoru na přední kapotu, tam umístěné úložné prostory tím pádem zmizely. Namísto nich se objevily víka úložných prostorů v dolní části předních čel blatníků, na nichž byly umístěny také nově zavedené blinkry. Přídavné ovladače a přístroje byly montovány mezi standardní přístrojovou desku a volantovou tyč. Vyrobeno bylo cca 150 kusů této druhé série.

12. prosince 1955 vzniká Bundeswehr a v následujícím roce přebírá 10000 plně vyzbrojených pohraničníků BGS jako své vojáky. Součástí jejich výzbroje je i přibližně 100 Tempo Land-Roverů, které tak přecházejí do výzbroje armády.

Tempo se ještě roku 1959 neúspěšně pokouší zopakovat svůj úspěch u BGS a vyrábí dva kusy druhé série Land-Roveru s rozvorem 88 palců, opět na bázi exportního modelu s levostranným řízením, další vývoj značky pak skoncoval s dalšími pokusy o licenční výrobu vozů Land-Roveru (viz obrázek níže vpravo - povšimněte si především použití nižších a dodatečně rozšířených 86" blatníků s kapsami v předních čelech, které nelícují s hranami kapoty díky vyššímu "dvojkovému" bulkheadu).

První a druhá série Tempo Land-Roveru zůstává ve službách BGS a Bundeswehru do poloviny šedesátých let 20. století, poté jsou odprodávány. Výrobní kapacity firmy Land-Roveru jsou v této době již natolik rozšířeny, že Series IIA jsou BGS dodávány přímo z Velké Británie.

I přes význam této epochy pro historii Land-Roveru jsou tato vozidla jen krátkým zábleskem v historii značky. Tempo Land-Rover patří mezi výrobky firmy, jichž bylo vyrobeno nejméně a dochované exempláře patří dnes mezi nejvzácnější produkty značky – mezi roky 1953 a 1959 firma Tempo vyrobila jen 250-278 těchto vozů.

Spojení s firmou Hanomag a další vývoj

Roku 1955 se Tempo spojuje s firmou Hanomag a roku 1959 se obě značky včleňují do koncernu Rheinmetal.

Roku 1962 vzniká v Indii společný podnik Bajaj Tempo, kde jsou tříkolové dodávkové vozy a rikšy produkovány až do roku 2000, od roku 1986 se vznětovými motory Lombardini – některé jsou dokonce importovány do Evropy.

V roce 1965 pak Oscar Vidal prodal poslední zbývající vlastnický podíl ve firmě Tempo koncernu Rheinstall a značka Tempo prakticky zmizela. Uvnitř koncernu pak spadala tato část pod Hanomag. Dodávkové vozy Tempo byly dále vyvíjeny, objevil se „Harburger Transporter“, který byl na trh později uveden pod značkou Hanomag.

Od roku 1966 byl také dřívější Tempo Matador nabízen se znakem Rheinstahl-Hanomag. Závod Tempo se o tři roky později stal součástí nového koncernu Hanomag-Henschel Fahrzeugwerke GmbH, který pak roku 1971 převzal pod svou kontrolu Daimler-Benz AG. Tak se stává skupina Daimler vlastníkem původního závodu Tempo, kde je do roku 1978 původní „Harburger Transporter“ jako poslední pozůstatek značky vyráběn s třícípou hvězdou Mercedesu na masce, jako typ L 206/307.

Autorem článku je člen klubu Jan Hyrman, sestaven byl za pomoci údajů z německé Wikipedie, stránek Tempo-Landrover.de a stránek Tempo Club Deutschland.